ZASÍLÁNÍ NOVINEKZASÍLÁNÍ NOVINEK


Registrace   |   Ztráta hesla     
Košík je prázdný.
Jenom život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.
Albert Einstein


facebook stránky - mějte přehled o novinkách





VYHLEDÁVÁNÍVYHLEDÁVÁNÍ
V článcích Ve videu
V produktech Všude
NAŠE NABÍDKANAŠE NABÍDKA
Články o zdravíČlánky o zdraví
Pro volný časPro volný čas




Sestavuji aktuální kalendář ...


TOPlist



Naropa - Odvaha milovat aneb trochu to bolí


Kategorie článků:  Články o zdraví  -  Osobnosti




Naropa je z Holandska a je probuzenou bytostí z duchovní tradice Sacha. Pomáhá lidem v mnoha zemích duchovně se probudit a uvědomit si svoji pravou podstatu, svůj neomezený potenciál a začít ho žít.

Pokud je láska naší podstatou, proč si vůbec musíme dodávat odvahu milovat?
Běžně se stává, že na svou podstatu během cesty životem zapomeneme, protože veškerou svou energii a pozornost věnujeme své osobnosti, tedy tomu, co jsme se naučili a co víme a umíme. Tím vším svou pravou podstatu, která je všudypřítomná, upozadíme, až na ni postupně zapomeneme úplně. Pokud se ale rozhodneme svůj život zasvětit svému srdci, tomu, čemu skutečně jsme, potřebujeme současně také odvahu to vyjádřit.

Proč? Co nám hrozí?

Společnost a ostatní lidé, kteří na nás kladou svoje očekávání, zpívají jinou píseň, než jakou zpívá naše srdce. A tak přichází konflikt. Naučili jsme se, co je ve vnějším světě pravda, ale najednou zjišťujeme, že pravda uvnitř našeho vnitřního světa se od té vnější liší. A je to odvaha, která nám pomáhá prorazit staré a podmíněné vzorce, které jsme získali během výchovy.

Odvahu také potřebujeme v okamžicích, ve kterých se k nám ostatní či sama společnost obrátí zády a my budeme mít pocit, že jsme osamoceni. Společnost totiž vyznává jiné hodnoty, pro ni je důležité, abychom něco „dělali“, někým se „stali“. Pro naše srdce ale není důležité něco „dělat“ nebo se něčím „stávat“; jen si uvědomit, kým už dávno jsme.

Je to jako se vysvléknout ze všech svých představ a zůstat nahý! Stejně jako když jsme se narodili! Tehdy jsme byli v naprosté lásce, naprosto otevřeni všemu! Ale to není tak úplně jednoduché...
To věřím. Nebezpečí být znovu zraněn, jako už několikrát před tím, je celkem veliké...

Jako děti jsme se potřebovali chránit před světem dospělých, který není vždy jednoduchý. Tak moc jsme si přáli být milováni, ať už našimi rodiči nebo přáteli, že jsme byli připraveni za to dělat kompromisy a všemožně se snažili si jejich lásku získat. Třeba tím, že jsme se snažili být hodní. Nebo se chovat takovým způsobem a dělat takové věci, jak se od nás očekávalo.

Tak moc jsme si přáli být milováni, že jsme byli připraveni za to dělat kompromisy.

Tím jsme se ale čím dál tím víc oddělovali od své podstaty, od toho, kým doopravdy jsme. A pocit oddělenosti, izolovanosti je samozřejmě velmi bolestivý. Necítíme se šťastní a naplněni, necítíme lásku. V ten okamžik naše srdce přestává tančit.

Mluvíme-li o lásce, patří sem i láska k sobě samému. Pokud si ji ale dokážu plně dát, je potom vůbec důvod vstupovat do partnerského vztahu? Nebo si už vystačím sama?

Hmm... Ano, říkáme, že si „dáváme“ lásku. Tato věta ale není přesná. Protože když se ponoříme hluboko do svého bytí, do svého srdce, objevíme, že my jsme (zdůrazní) láskou. Není to nic, co v sobě kultivujeme nebo co si musíme dávat; je to něco, čím jsme! Je jenom potřeba tomu dát pozornost a zůstat v tom, v naší vlastní podstatě.

A při tomto spočinutí si všimneme, že jsme nejenom tím, kdo touží v lásce spočívat, ale současně také naší esencí, láskou samotnou. A i když neexistuje žádné rozdvojení, pouze tato celistvost, přesto velmi často říkáme, že „potřebujeme sami sebe milovat“, že „potřebujeme najít sami sebe“. Ale to, kým ve skutečnosti jsme a co hledáme, je už obsažené v tom, kdo sám sebe hledá!
To odpovídá  našemu hledání „jednoty“?

Ano, ale ona už tu dávno je, zatímco my stále prožíváme pocit oddělenosti. Jakmile ale projdeme prožitkem jednoty, pocítíme, že už jsme naplněni, že sami sebe milujeme. A právě tehdy se v nás objeví další kvality naší skutečné podstaty: kreativita a soucit, které spolu s láskou začneme velmi přirozeně sdílet s ostatními.

A tehdy se v nás objeví další kvality: kreativita a soucit, které spolu s láskou začneme sdílet s ostatními.

Naše partnerské vztahy se tím dostanou na úplně jinou úroveň. Už nejsou zakládány na našich potřebách „Nechci být sám“, „Chci být s někým, kdo doplní mou neúplnost“ nebo „Chci, aby mě někdo miloval“. Kde jsou potřeby, tam je závislost.

Jakmile prožijeme zkušenost realizace svého srdce, realizaci sami sebe, naše partnerské vztahy se stanou vyjádřením (zdůrazní) této lásky a jejím sdílením s ostatními. Je to mnohem vyšší úroveň, jak být s druhými. A potom od svého partnera nic nechceme, nic od něj nepotřebujeme – ale jsme s ním, protože ho milujeme.
Mluvíš o prožitku sebe sama, o své esenci. Je krásné se jí dotknout na semináři. Zůstane v nás ale tento prožitek i následující dny?

Jakmile tento prožitek jednou prorazí skrze naše srdce a je-li skutečně silný, tak jeho určitá část zůstává v každodenním životě. A funguje jako určitá připomínka nikoliv ve smyslu upomínka mysli (slovní hříčka, pozn.red.), ale jako upomínka našeho srdce. Čím častěji má v našem běžném životě místo, tím přirozenější se stává.

Jakmile tento prožitek jednou prorazí skrze naše, tak jeho určitá část zůstává v každodenním životě.

I když své srdce otevíráme na každém společném setkání, záleží na odpovědnosti každého z nás, jak ji bude vyživovat a jak bude v každodenní praxi používat to, co na semináři prožijeme.
Jakými způsoby vyživovat tuto svou nejniternější část?

Například meditacemi, zpěvem či recitací Gayatri mantry (považována za jednu z nejstarších a nejsilnějších manter, její původ spojován se samotným počátkem Času. Zklidňuje mysl, přináší celkovou harmonii, přivádí k většímu prozření a hlubšímu vhledu, pozn.red.) nebo jenom tím, že si svou esenci během dne neustále uvědomujeme.

Pokud se ale znovu začneme silně identifikovat se svou osobností, znovu se začneme příliš (zdůrazní) zabývat svou prací, svým partnerem nebo přáteli, pak se zkušenost s naší esencí znovu opět stáhne. Hodně tedy záleží na tom, zda se rozhodneme skutečně se odevzdat svému srdci.

Pokud se rozhodneme skutečně poznat, kým jsme a co je naší skutečnou podstatou, pak tomu věnujeme veškerou svou energii. A náš život se stane jedním velkým retreatem, nehledě k tomu, v jakých podmínkách žijeme, jestli máme rodinu, nebo žijeme sami, jestli máme práci na plný úvazek, nebo naopak cestujeme po světě...

V každém okamžiku si stále můžeme uvědomovat přítomnost toho, co za každé situace zůstává stejné, neměnné. Na semináři si sice dáváme přestávky na čaj nebo si odskočit na toaletu, ale ve skutečnosti každého nabádám, aby si „sám od sebe“ žádnou přestávku nedával.. Tomuhle se říká naprosté odevzdání se Pravdě, která jako oheň spaluje všechny naše iluze a strachy.

Na semináři si dáváme přestávky na čaj, ale každého nabádám, aby si „sám od sebe“ žádnou přestávku nedával.

Platí i v tomto případě „všechno – nebo nic“, jak se často říká?

Ano. Když dáte všechno, můžete všechno dostat. Když dáte jenom polovinu, můžete dostat... zase jenom polovinu, to je jasné, to je prostě zákon rovnováhy. A pokud nemůžete dát všechno, pak je lepší se o nejvyšší Pravdu nezajímat. Jinak se totiž ocitnete pod silným tlakem: na jedné straně bude váš běžný život, vaše rodina, práce, koníčky a přátelé a na straně druhé váš duchovní život. Vždycky ale říkám, abyste tyto dvě složky života od sebe neoddělovali, naopak!

Všechno, co nás v životě potká, můžeme chápat jako podpůrné činitele na cestě k naší moudrosti, k rozpoznání toho, čím skutečně jsme. Pokud to takto uchopíme, pak uvidíme, že naše děti jsou našimi velkými učiteli. Naši kolegové v práci nás staví pře nejrůznější výzvy, takže jsou také našimi učiteli. A tak bych mohl pokračovat.
Pokud tedy svůj život plně odevzdáme, zasvětíme poznání naší skutečnosti, co přichází potom?

Naše srdce se začne otevírat a probouzet. Ne vždy to ale bývá jednoduché; v prvních okamžicích to může být spojené s bolestí, protože jsme kdysi dávno své vlastní srdce odmítli a uzavřeli ho. Je to jako když přijdete se zmrzlýma rukama do teplé místnosti; nejdřív trochu bolí, než rozmrznou. A pak už cítíte příjemné teplo.

Jako když přijdete se zmrzlýma rukama do teplé místnosti; nejdřív trochu bolí, než rozmrznou.

V okamžiku bolesti je ale důležité se od ní neodvracet a naopak ji prožít. Tomu se říká čelit realitě (usmívá se), čisté skutečnosti, bez jakýchkoliv iluzí. A to je také podstata realizace sebe sama: umět se postavit tváří v tvář realitě. A do té patří nejenom ty hezké chvíle, láska, soucit, radost, ale i bolest a smutek. Velmi rádi přijímáme to hezké, ale tomu negativnímu bychom se nejraději vyhnuli...
Otevíráme tedy své srdce, cítíme bolest...

… a také svou zranitelnost. Když ale postupuje stále hlouběji, najednou se před námi rozprostře něco, o čem jsme neměli dosud ani tušení... Objevíme něco zázračného... Sílu lásky. A není to síla ve smyslu moci nebo síla, jakou se projevuje například naše vůle; naopak: je to síla obrovské jemnosti a něžnosti. Právě proto, protože pramení z našeho opětovného se spojení se svou esencí, se svým srdcem. A právě díky této lásce vítězíme nad všemi svými strachy, díky lásce získáváme hlubokou moudrost, která je schopná dovést každého od eogismu k celistvosti – na všech úrovních.


Autor článku: Rina Komorádová
Zdroj: http://magazin.maitrea.cz/odvaha-milovat-aneb-trochu-to-boli/



Další články z kategorie
Pro výpis všech článků z kategorie klikněte zde.

Diskuze ke článku
( Celkem: 0 )
Jméno:   
E-mail:   
Vzkaz: 
Aktivní odkaz přidáte takto:
link[http://www.adresa.cz]
Antispam:   
   



 
 
Zatím není vložen žádný komentář.
 
 










2011-2017 © PiDi Soft |  Mapa webu |  Odkazy