Románové zpracování pohnutých životních osudů tibetského mudrce a národního hrdiny Milarepy, který žil na přelomu 11. a 12. století., patří k vrcholům Tomášovy slovesné tvorby. Autor vychází z poměrně strohého podání Milarepova životopisu jeho žákem lamou Račchungem a s pozoruhodnou literární invencí jej rozvíjí do kompaktního a působivého románového tvaru. Navíc citlivě připojuje své vlastní transcendentální zkušenosti i hluboké duchovní poznatky své ženy Míly, neboť tento stěžejní prvek Milarepova života v Račchungově rukopisu chybí. Tomáš dosáhl duchovních zkušeností stejným způsobem jako Milarepa, s nímž se hluboce ztotožnil. Není na tom nic zvláštního, neboť všichni ti, kteří Pravdu upřímně hledají, ji nacházejí shodně s ostatními takto jdoucími. Milarepův příběh se zevně odvíjí ve středověkém Tibetu, avšak vnitřně se odehrává v duši každého poctivě hledajícího bez ohledu na geografické prostředí či historickou epochu. Zevní okolnosti a podmínky totiž nejsou podstatné, neboť ve Věčnosti nemají žádnou stálost, zatímco vnitřní zkušenosti jsou sounáležitostí věčné, neměnné moudrosti. Milarepa je vznešený příběh o hledání a nalezení pravdy. Je to příběh o putování po rozlehlých tibetských pláních, po strmých a klikatých horských stezkách, po malebných vesničkách a klášterech, ale především po záhadných krajinách lidského ducha. Na svých cestách za poznáním musí Milarepa překonat četné nástrahy vnějšího světa i nepříjemná úskalí své vlastní nevědomosti. A tak se postupně z vesnického chlapce stává obávaný černý mág, jenž dokáže přivolat ničivé krupobití, lama, zoufale toužící po spáse své duše a dosažení poznání, který neváhá pro svého gurua Marpu zdánlivě nesmyslně stavět a bourat kamenná obydlí, a nakonec velký básník a mudrc, jehož věhlas daleko přesahuje nebetyčné štíty Himálaje. Mudrc proto, že po mnohaletém usilovném a strastiplném hledání a bádání konečně pochopí a zažije ve svém nitru starou pravdu, že není začátku cesty ani konce, neboť on sám a vlastně každá živá bytost je v hlubině svého vědomí začátkem i koncem. Vydejme se tedy ve šlépějích našeho hrdiny a poznejme podmanivý kolorit středověkého Tibetu. Kochejme se krásou této vysokohorské a duchem prosvětlené země. To, co na cestách s Milarepou možná odhalíme, určitě překoná naše očekávání, neboť kdo z nás by netoužil po pravém štěstí a poznání skutečné Pravdy o životě... "Svatý život Učitele Milarepy nepotřebuje větší slávy. Sláva a mír budou však dány tomu, kdo někdy jen uslyšel jeho svaté jméno. A ten, kdo jeho přítomnost bude chovat hluboko v sobě samém, vejde s ním jistě do Říše blaženosti, slavného Nub déva čhen. Jakákoliv bytost, která i kdykoliv v pozdějších letech bude plna vůle k pohroužení do zkušenosti pravdy a která zaslechne byť jen pouhé vyprávění o osudech jeho života, bude ihned osvobozena od zlého myšlení a každé matoucí překážky na duchovní cestě. Nejvyšší odměny však dojde jistě ten, kdo se v tyto pravdy, osudy a příběhy plně pohrouží celým svým lidským srdcem. ÓM MANI PADME HÚM."



Názvy kapitol:
1. POD VYSOKÝM NEBEM (Milarepova Píseň o vidění bohů) 2. ŽÁKEM ČARODĚJE (Milarepova Píseň jistoty) 3. V KLÁŠTEŘE (Milarepova Píseň dobrých znamení) 4. PŘÍPRAVNÁ LÉTA (Milarepův Hymnus k oslavě Učitele) 5. NA SCESTÍ (Milarepův Hold Guruům) 6. CESTA (Milarepův sen) 7. OSVOBOZEN (Milarepova Píseň vítězství)



Ukázka z Tomášovy předmluvy k románu:
"...Tak vznikl Milarepův životopis, který tvoří základ a rámec této knihy. Po dlouhá staletí byl přechováván v lamaistických knihovnách, opisován, přepisován, rozmnožován a doplňován kněžími i tradicí, čten v přeplněných gömpách i osamělých poustevnách v zemi Tö Bö. Po celou tu dobu se však zpráva o tomto díle nedostala na Západ, až teprve v našem mimořádném věku. Uvadá-li moudrost na jedné straně světa, vykvétá na druhé. Po více než osmi stoletích vděčíme laskavosti ctihodného tibetského lámy Kazi Deva Samdupa a anglického překladatele pana Evanse-Wentze, že nám životopis přiblížili spolu s jinými díly uchovanými rovněž jen v Tibetu. Shledali jsme však, že rukopis má mnoho úrovní. Během staletí, jak ústním podáním, tak přepisováním, byly do něho vkládány i věci méně hodnotné, zatímco některé hluboké pravdy z něho unikly. Byly buď záměrně vypuštěny z obavy, že by je laičtí čtenáři a vykladači nesprávně pochopili, nebo byly škrtnuty pro vlastní nepochopení kompilátorů. V té podobě jak se životopis zachoval, je pestrým kaleidoskopem nejen skutečných příběhů ze světcova života s několika málo zrnky jím prožitých moudrostí a pravd, ale též legend, bájí a fantastických duchovních představ, doplňovaných různými lidmi z různých duchovních úrovní, kam sami dospěli. Doba vždy stírá pel pravé moudrosti, dávajíc tím větší důraz na pouhé zázraky a události zevní. Teprve když člověk vstoupí až tam, kde zkušenost je přímá a absolutně živá, v neustálou přítomnost, kde není hranic ani omezení, je možno zahlédnout ryzí zkušenosti Mistrů, ať žili kdykoliv. Děje se tak obrácením se k jejich věčně živému světlu a ztotožněním se s ním. Při studiu jógy velikého symbolu a tajných nauk tibetských, v hlubokých meditacích s tváří obrácenou k Buddhovi - Osvícenému a Bílé dynastii Kagjüpů, je možno poznat i životní příběh jógina Milarepy v jeho nadčasové ryzosti. Očištěny od bezvýznamných povrchností, stávají se v něm pak zřetelnějšími hluboké duchovní zkušenosti, které jsou mezníky a ukazateli na cestě těchto nauk. Následující kapitoly jsou pokusem o takovou úpravu."



Ukázka z románu:
"Že by veliký jógin a překladatel konal práci otroků a nevolníků a kráčel za pluhem? To by bylo velmi nepravděpodobné... A vtom ho spatřil. Na loňském ječném strništi opravdu kráčel muž za pluhem, taženým dvěma silnými dzo. Nevypadal vůbec na to, že by byl třeba jen krátce zažil "Lhag thong", nejvyšší vhled do duchovních moudrostí, přesahující obyčejné znalosti lidí. Töpaga si duchovního Mistra alespoň nikdy takto nepředstavoval. A přece byl lama Marpa jedním z nejvyšších mudrců. Byl to člověk trvale bdělý vnitřní Skutečnosti, avšak bez nejmenších zevních známek této bdělosti, takže lidé, kteří to nikdy nezažili, nic z jeho duchovnosti nepoznali a ani poznat nemohli. Spatřovali v něm jen obyčejného člověka. U takových Mistrů, jakým byl Marpa, není rozdílu mezi vnitřním a zevním. Žijí trvale v Jednotě, což není druhým ani patrné, ani pochopitelné. Proto i Töpagovi připadal jen jako obyčejný venkovský rolník, otec rodiny a hospodář. Byl to širokoplecí a obtloustlý muž důstojného vzezření, ale oči měl i na tu vzdálenost zářivé a plné moudrosti a jasu. Přestože si ho chlapec představoval po celou dobu svého putování naprosto jinak, když ho nyní znenadání spatřil, projel jím pocit tak nevýslovné extatické blaženosti, že na okamžik téměř pozbyl vědomí o svém okolí. Brzy se však vzpamatoval a řekl: "Ó, ctihodný pane, kde tu prosím žije zbožný žák slavného indického světce Naropy, svatý jógin a překladatel lama Marpa?" Marpa si ho nějakou dobu pozorně prohlížel a pak se tázal: "Odkud přicházíš a co tě sem přivádí?" "Jsem veliký hříšník ze Západního Pohoří Can a slyšel jsem o velikém vědění a učenosti ctihodného lamy, svatého Marpy Překladatele." "Co mu vlastně chceš?" "Přišel jsem ho uctivě a zdvořile požádat, aby mne naučil pravé nauce vhodné pro hříšníky mně podobné, abych s její pomocí mohl dosáhnout Osvobození v tomto jediném životě." "Osvobození je stále zde a stále přítomno. Budeš-li jen tichý, prost chtění a pln trpělivosti a míru, samo se v tobě objeví." Töpaga oněměl úžasem. "Nemůže se neobjevit, když už zde odjakživa je jako tvůj život i tvá podstata. Ty však, jak se zdá, velice spěcháš." "Lags-so, Kušo-rinpočhe," řekl chlapec překvapeně a v duchu si pomyslel: "Jak jen může vědět, že spěchám?" "Pročpak vlastně tolik spěcháš?" pokračoval Marpa a usmíval se do řídkých vousů. "Cožpak neznáš přísloví: kdo příliš spěchá, nikam nedojde?" "To přísloví, bohužel, ještě neznám," řekl Töpaga nesměle, "ale s vaším laskavým dovolením, velectihodný pane, kdo nespěchá, ten přece také nikam nedojde." "La ré, la ré, zcela správně, chlapče. Pravda Osvobození, za kterou tolik spěcháš, ta je však nad obojím, spěcháním i nespěcháním." Töpaga se zamyslel, neboť nemohl pochopit význam těchto slov. Proto řekl: "Prosím za prominutí, Kušo-rinpočhe, má mysl je asi dlouhou chůzí trochu zatemněna, neboť nyní nerozumím. Já totiž doopravdy musím velice spěchat, neboť se bojím zemřít dřív, než bych dosáhl osvobození. Moje minulé činy, jež byly velmi zlé, by mě jistě přivedly do nejstrašnějších pekel a jejich ustavičných muk." "Peklo, nebe, co je to za hlouposti? Kde můžeš najít nebe, když je v tobě?" "Prozatím jsem tam našel spíš peklo," řekl chlapec smutně. "Peklo je tam ovšem také, i karmické vyrovnání, kde by jinde byly? Všechno je v tobě, jenom se neomezuj na svoje vlastní tělo. Vždyť bytí je jen jedno jediné... A není většího hříchu a také větší hlouposti než myslet, že jsi jen tělem. To, čím jsi, se neobává následků ani netouží po štěstí, je samo největším štěstím." "Ale Osvobození, nirvána... Kušo-rinpočhe," koktal hoch, který nemohl pochopit dosah Marpových slov. "Jsou také jenom v tobě. Což jsem ti právě neřekl, mnichu, že Osvobození je stále přítomno? Je-li tedy stále zde a je-li dokonce v tobě, pak přece není ani žádné skutečné smrti. ONO je ve všem a všude, ba je i vším, jaképak tedy bažení a toužení po něm?" Töpaga se opět hluboce zamyslel. "Je-li tomu skutečně tak, Kušo-rinpočhe, pak bych po něm opravdu nemusel toužit..." řekl váhavě. "Kdybys byl dost moudrý a žil bez přání, pak věru že bys nemusel, pak bys je totiž měl..." "Ale já je nemám, tak přece jenom asi není všude," namítal chlapec odvážně. "U mne tedy zcela jistě není." "Anebo je spíš máš a vůbec o něm nevíš. Ale že o něm nevíš, můžeš vědět zase jen proto, že sám jsi vědomý. Neboť kdybys je vůbec neměl, ani bys je nehledal. Je prostě třeba stát se tím, čím odjakživa jsi, toť vše. Tvoje mysl je však nyní ještě přikryta závojem nevědomosti jako ve spánku. Nu dobrá, dobrá, chlapče," řekl smířlivě. "V tom případě ti tedy opravdu musím dát doporučení na toho tvého Marpu. Ale dám ti je jen tehdy, když tento zbytek pole za mne dooráš." "To učiním s velikou radostí, Kušo," zvolal Töpaga. Byl rád, že úvodní a choulostivé zkušební téma má již za sebou. "Tak abys nepracoval jen s prázdným žaludkem, tady se můžeš napít na posilněnou, beztak už v tom palčivém vedru máš žízeň," řekl lama. Vyjmul džbán zpod klobouku, hluboce si přihnul a podal jej chlapci. Töpaga sotva ulízl, ale velice ho to osvěžilo. Když pak lama odešel, dopil celý džbán jedním rázem. Ne že by byl měl takovou žízeň, ale proto, že mu byl nápoj nabídnut jeho Učitelem. Po tomto setkání a krátkém rozhovoru nepochyboval chlapec ani na okamžik, že právě mluvil se svým svatým Mistrem. Dal se do orání a oral bez jediného odpočinku. Tato práce představovala jeho první zkoušku a on to tentokrát ještě věděl. Představovala totiž i pro něho jakožto příslušníka mnišského stavu jisté pokoření a ztrátu vážnosti, která je v sebevědomém mládí vždy důležitou otázkou. Ale Töpaga na to nedbal. Přijal toto první vyzvání jako zkoušku pokory, skromnosti a odříkání, kterou mu uložil jeho nový guru. "Kolik takových polí ještě bude?" řekl si v duchu, když je doorával. A tu se jeho duše zachvěla neznámou předtuchou a převelikou tísní. Krátce potom ho zavolal chlapec, kterého předtím viděl mezi pastýři, aby šel už domů. To v Töpagovi ještě více utvrdilo přesvědčení, že mluvil se samotným Mistrem. Nyní si byl v tom ohledu už zcela jist. "Ještě poslední brázdu," volal radostně. "Poslední kousek na poli pomoci." "Pole pomoci?" ptal se hoch. "Toto je pole pomoci? To jsem ještě nikdy neslyšel." A běžel domů, aby to co nejrychleji sdělil své ctihodné matce. To šťastné pole nese ten název dodnes."