Dílem autenticky, dílem v tvůrčí nadsázce zobrazuje Eduard Tomáš ve svém biografickém románu postavy a děje ze světa české jógy a mystiky minulého století.
Duha v zrcadle tak kromě nadčasového duchovního poučení přináší lehce zašifrovanou, avšak velmi cennou zprávu o mystickém kvasu doby. O tříbení charakterů, o nadějích ztracených i znovuobjevených, o láskách přechodných i citech povznášejících za hranice individua, o ryzím přátelství i zradě, jejíž kořeny sahají do starověku, o úskalích na duchovní cestě i o realizaci nejzazší pravdy života.
Leckdo ze starší generace se může v některé z figur poznat, jiní již žel nejsou mezi námi, další - a těch bude patrně nejvíc - se s některým z hrdinů ku svému prospěchu pokusí identifikovat. Inspirováni jejich příkladem, začnou s opravdovým zaujetím pátrat po Boží pravdě a snad ji i plně uskuteční. Vždyť podnítit silný zájem o hledání nejvyššího ideálu člověka je koneckonců stěžejním posláním této knihy.

Ukázka:

"Byl starý, ale člověk neměl dojem, že ho stáří tíží. Jeho oči se dívaly na svět s hlubokým pochopením a byly mládí samo. Plny soucitu a zcela prosty pýchy, byly tak čisté a hluboké, že v nich nebylo možné zaznamenat nejmenší pocit únavy nebo egoismu, oddělenosti od ostatních lidí. Neměl radostí, ale neměl už ani bolestí, netoužil ani v nejmenším po nebi a také se nebál pekla v obzoru širokém až po sám okraj světů.
Když ho Jaroušek s Lenkou poprvé spatřili, stál široce rozkročen mezi řádky jahod, které jako by se samy nabízely jeho motyčce. Byly bujné, temně zelené, bohaté a husté a slibovaly opět dobrou žeň, dobrou sklizeň, letos jako loni a jako předloni a dlouhá léta před tím. Všechno zde bylo bohaté, úrodné, jakoby stále šťastné kolem něho, ale jemu se to nezdálo být zvláštní, protože sám byl také takový a ani o tom nevěděl. Bylo samozřejmé, že vše je, jak má být.
Stará a nízká zídka, dlouho už oprýskaná, nevypadala přesto ošuměle, patřilo to k ní prostě, měla být takovou, jakou právě byla, stejně jako on sám byl, jak měl právě být - s poklidným úsměvem, vroubeným četnými vráskami kolem šedivých očí. Ale každá ta vráska se smála svému vlastnímu osudu se všemi ostatními.
Keře kolem zahrady prorůstaly jeden do druhého, ale nevypadalo to na biologický boj, spíš na spleť ústupků a dobrosrdečnosti, kde druhý doplnil, co první vynechal.
Domek byl jednoposchoďový, malý a úhledný a nepatřil mu nikdy; nikdy mu skoro nic na světě nepatřilo, ač on se vždycky o všechno dobře staral s péčí hospodáře. Byl ale za to zcela osvobozen od jeho pout a svazků. Žít takto samozřejmě byla pro něj samozřejmost, znamenalo to milovat svět - a přece s dokonalou lhostejností vůči jeho protikladům, ztrátám a zisku, chvále i haně, touhám i odporu. Někdy tomu říkal "pociťovat Boha, žít v jeho přítomnosti bez omylů a zmatků". Byl jako veletok, jenž splynul s oceánem.
Nechtěně, spontánně vyzařoval zvláštní kouzlo své tiché osobnosti.
Osobnosti, která bez nejmenšího úsilí drží na uzdě své city i svou vůli, která se dovede ovládat, aniž by chtěla ovládat jiné.
Dávno už neměl záliby a i když třeba někdy "zálibně" pokuřoval stále hasnoucí viržinko, neměl už odporu je nikdy nezapálit. Ani ho nenapadlo přemýšlet, co bude dělat zítra, jako by srostl s časem, který pro něj dávno stál, procitnuv z klamu být někdy něčím zvláštním. Nedílný, neměnný, beztvarý, bezbarvý, celistvý, ale šťastný, stále jen naplněn trvalým vědomím své vlastní blažené existence. Přesto však bez vlastností, jež tolik omezují; svobodný od všeho; zevně i uvnitř nechtěně dokonalý.
Už dávno neměl snah po Bohu, už dávno vyprchaly, pohřbeny současně s uskutečněnými nadějemi před mnohými léty.
Tehdy měl ještě žáky, dnes mu z nich zbyli jen dva tři přátelé. Ostatní odešli. Chtěli to složité a v plné vznešenosti, v nádheře svatosti a očividných oslav - a on byl jednoduchý. Tak jednoduchý, až to zaráželo. Jen některé to občas vzrušovalo, přemnohé popudilo. Nemohli mu rozumět, byl už víc než jen člověk. A přece byl ze všech lidí právě ten nejlidštější.
Lenka to poznala na první letmý pohled."